Rozhovor s bývalým předsedou Bohumilem Hrudkou

Přeji pětiboji úspěchy, akceptování velkých změn a pokračování v tradici, říká odcházející předseda ČSMP Bohumil Hrudka
V českém pětiboji strávil více než čtyřicet let. V jeho čele stál téměř celou uplynulou dekádu, během níž se zrodilo třináct velkých medailí. Vrátil na české území Světový pohár, vybudoval stabilní základy Českého poháru mládeže. Nyní Bohumil Hrudka pětibojařský svaz opouští. Chce věnovat více pozornosti rodině i pracovní kariéře.

Bohouši, český moderní pětiboj urazil pod tvým vedením velký kus cesty. Povedlo se například stabilizovat podobu Českého poháru mládeže a dostat jeho závody na vysokou úroveň. Jsi na to pyšný?
Já s těmito závody začal výrazně dřív, než jsem se stal předsedou. Myslím, že bylo dobré, že v té době jsme jako svaz relativně hodně investovali do věcí kolem závodů, do vybavení. K tomu se vždycky snažím spolupracovat s lidmi, o kterých si myslím, že něco umí. I v pětiboji tedy byla výhoda mít kolem sebe tým takových lidí. Před patnácti lety pořádaly závody jednotlivé oddíly a každý závod byl organizovaný trochu jinak. Vytvořili jsme skupinu lidí, která se ty závody snažila držet v určitém standardu a z mého pohledu se to pořád posouvalo nahoru. Je samozřejmě rozdíl, když děláte závod jednou za rok, nebo jich děláte deset. Poslední roky jsme na závody jezdili ve třech, čtyřech lidech a v tom týmu už každý věděl, co přesně má dělat.

Dalším úspěchem byl návrat Světového poháru na české území. Jak na tuhle událost roku 2019 vzpomínáš?
Myslím, že jsme šli trochu jinou cestou než jiné federace. Krok po kroku. Od mládežnických kategorií postupně nahoru. Před Světovým pohárem tu bylo mistrovství světa juniorů na Kladně. Věřím, že jsme to dostali na docela vysokou úroveň. Pak se trochu změnily podmínky. Byly tam i problémy s financováním českého sportu a UIPM měla trochu jiný názor na to, jakým způsobem bychom to měli dělat. V některých věcech jsme nebyli schopní se dohodnout, nároky mezinárodní federace byly vyšší a vyšší. I přes to přese všechno byly závody dle mého názoru povedené. Všichni říkají, že Praha je nádherné město, bylo to na krásném místě. Pořádala to malinká skupina lidí. To jsme oproti jiným pořadatelům taky dělávali jinak. Pokud bylo na závod potřeba padesát lidí, měli jsme jich padesát a ne sto. Nemůžou se potom aspoň nikde zašít (smích). Samozřejmě v týmu byla v rámci toho podniku spousta problémů, ale navenek to z mého hlediska vypadalo velmi v pohodě. To je velká výhoda českého pětiboje. Že i když jsou tu jakékoliv spory, tak v rozhodujících chvílích se dokážeme spojit a táhnout za jeden provaz.

Sám jsi zmínil zvyšující se nároky UIPM. Existuje podle tebe vůbec nějaká šance, že se Světový pohár do Čech vrátí i v budoucnu?
To je tak obrovská investice, že do ní asi nikdo nepůjde. Neumím si to vůbec představit. Ani Kladno, kde jsme pořádali velké podniky a kde to bylo všechno v jednom areálu, by v současné době nesplnilo to, co v UIPM chtějí. Je otázka, jestli by to vůbec mělo smysl. Na Císařské louce v Praze, kde se poslední Světový pohár odehrál, byly ty rozhodující disciplíny vidět a podle mě to bylo dostatečné. Ale teď už to bohužel nestačí.

Moderní pětiboj prochází aktuálně velkými změnami. Jak na tebe působí kauza kolem vyřazení jízdy na koni?
Vadí mi ta obecná reakce. To, co se stalo Němcům na olympiádě v Tokiu, se nám stalo s Davidem (Svobodou) na olympiádě v Pekingu. V té době jsem fungování českého svazu nemohl nijak ovlivňovat, ale ta jeho reakce byla úplně jiná. Svaz se zaměřil na to, že zvýšil trénink a ne na to, aby se snažil tu disciplínu zrušit. I výsledky českých pětibojařů na koních v poslední době ukazují, že se ta disciplína natrénovat dá. A všechno svádět na okolí nebo pořadatele je špatné. Samozřejmě je jízda na koni vachrlatá disciplína. Ale vždycky záleží, jaké koně tam dají pořadatelé, jakým způsobem to celé funguje a jak jsou závodníci natrénovaní. Chápu i to, že je to velice problematická disciplína, protože prostě vím, kolik koně stojí v rámci závodů. Změny se dějí a když chcete ten sport dělat, asi se prostě musíte nějak přizpůsobit. Nějaká odezva na to být musí, ale stejně se ta situace podle mě moc změnit nedá. Samozřejmě hrozné je, že nikdo pořád neví, jaká disciplína jízdu nahradí a já vlastně ani moc nerozumím politice MOV, který si vynutil velké změny už do Paříže. Už tam bude pětiboj úplně jiným sportem. A pro další olympijský cyklus najednou přijde další takhle velká změna. Myslím, že by bylo dobré se teď snažit rychle najít způsob, jak i tuto změnu využít v náš prospěch. Českému pětiboji se to povedlo už několikrát a já věřím, že se novému vedení opět podaří najít systém, jak se to bude dělat.

Sám jsi býval moderním pětibojařem. Jaká disciplína tě bavila?
To je trochu složitější. Asi bych to řekl obráceně. Vždycky jsem vypadal tak trochu jako teď, takže jsem nesnášel běh (smích).

Odchod z pozice předsedy ČSMP jsi odůvodnil mimo jiné tím, že bys rád víc času a energie vkládal do své pracovní kariéry. Jaké oblasti se vlastně týká?
Od roku 89, kdy jsem skončil školu, jsem dělal servisního technika nebo jsem byl ve firmě, která vyvíjela přístroje. Zároveň jsem jezdil jako servisman. Před nějakými pěti lety už mě to ježdění trochu unavovalo, takže jsem z téhle firmy odešel a nastoupil do laboratoře jako klasický laborant. Před dvěma lety jsem přešel do největší české, komerční laboratoře, kde děláme rozbory všeho možného. Sváží se k nám vzorky z celé Evropy, v některých případech i z širšího světa. Jsme v podstatě taková fabrika na analýzy. Před rokem jsem se stal šéfem jedné skupiny a v současné době mám zhruba patnáct zaměstnanců.

Jak těžké bylo snažit se takovou práci skloubit s pětibojem?
Byly to samozřejmě dvě úplně odlišné věci. Vracel jsem se domů po celodenní práci v osm večer a čekala mě nějaká řešení v rámci pětiboje. Regenerace byla čím dál tím horší. Nejdřív jsem měnil právě svou práci. Šel jsem dělat klasického laboranta a toho času bylo rázem opravdu víc. Ale po určité době jsem dospěl k tomu, že ve své profesi ještě nechci úplně skončit. Že se chci živit tím, co dělám celý život a relativně to snad umím. Tak jsem se práci věnoval zase o něco víc. A po určité době už se toho nakupilo moc. Samozřejmě jsem odchod z pětiboje dlouho zvažoval. Ale té energie prostě bylo čím dál tím míň.

Co bys pětiboji do dalších let popřál?
Samozřejmě aby pokračoval ve svých úspěších. Myslím, že je to teď nastavené relativně dobře. Pro pětiboj jsou dobré typy lidí, jako jsem třeba já. Tedy ti, kteří to dělají částečně amatérsky, mají i jiné zájmy a jsou schopni tomu věnovat srdce. Přeji pětiboji úspěchy, akceptování velkých změn a pokračování v nějaké té tradici.